Jdi na obsah Jdi na menu
 


Buh a Ego

31. 1. 2010

       Bůh, tao či realita - nezáleží na tom, jak tomu budeme říkat - je ono já, které se nachází ve všem. Je to světlo, které svítí v srdci všeho živého i neživého. Člověk ke kontaktu s touto realitou nepotřebuje žádného zprostředkovatele, protože tato realita se nachází ve všem, a tato realita se nachází v něm samotném, v jeho vlastní mysli. Pravým náboženstvím je vidět jednotu všeho, ne střípky, ne fragmenty, ale celek veškerého života. Život se projevuje tisícero různými způsoby. Vlévá se do keřů a do stromů, do ptáků a hmyzu, do všech živočichů, do všech tvorů včetně lidí. My všichni jsme součástí života, neoddělitelnou součástí, jsme jenom proměnlivé a chvilkové víry na jeho mohutném toku, který teče všude kolem, od počátku času až do jeho konce, od věčnosti do věčnosti, kde se uzavírá kruh. Naše srdce jsou oči, kterými realita prožívá sebe sama. A tato jednota v podobě veškerého života, v podobě veškeré reality je Bůh.

      Bůh je zdroj veškerého jsoucna. Je zdrojem fyzikálních zákonů, prostoru, času, hmoty, galaxií, planet, života. Tento zdroj není možné pochopit běžnou myslí, protože běžná mysl je svázána kategoriemi času a prostoru, tedy příčiny a následku. Jelikož Bůh je tvůrce času a prostoru, tak se nelze ptát, co stvořilo Boha, protože stvoření či nestvoření, existence či neexistence se nachází již uvnitř času. Bůh je prvotní příčina všech příčin. Aristoteles mu říkal nehybný hybatel, neboť skrze stvořený svět hýbe vším, avšak svým jádrem spočívá nehybně mimo čas a prostor, mimo dosah spekulativní mysli filosofů. Bůh jako celek je jak tvůrcem, tak výtvorem. A Bůh je v každém jediném stvořeném atomu existence úplný. V každičké jeho části se nachází úplný celek všeho. V já každého z nás se nachází já všeho ostatního.

      Slovo duše pochází od slova dech nebo dýchat. Je tomu tak ve všech jazycích, které znám. Spiritus, Geist, arabsky ruh atd. Duše znamená dech života, dar života, jiskru života. Není pro mne podstatné, zda se duše nachází uvnitř těla nebo tělo uvnitř duše, protože mezi nimi není rozdíl. Není rozdíl mezi hmotou a duchem, ony jsou fundamentálně jedno. Je to jeden a ten samý pohyb. Lidé si běžně pod pojmem duše představují jakousi na těle nezávislou entitu, která je údajně nositelem jejich osobnosti a tuto osobnost po smrti přenese do dalšího života nebo do ráje nebo ji znovu vzkřísí. Myslím že lidé tak jen obelhávají sebe sama. Žádná taková duše, která by zajistila kontinuitu jejich osobnosti, nesmrtelnost, neexistuje. Nesmrtelnost není otázkou času, ale otázkou objevení onoho já, které se nachází ve vás a také ve všech ostatních věcech. Protože lidé mají strach ze ztráty své individuální existence, tak se snaží hledat nesmrtelnost v pokračování svého osobního já, avšak nesmrtelnost se nachází v onom já, v onom životě, který je ve všem. A když člověk nalezne toto já, tak je mimo čas, zrození a smrt. Pak už není třeba víry v reinkarnaci, protože toto já bylo, je a bude inkarnováno ve všem. Toto já je nesmrtelné, toto já je Bůh. O Bohu nemůžete vůbec nic říct, filosofická spekulativní mysl Boha nezachytí, bylo by to jako chytat vítr do pěsti.

---

  Celá existence pochází z nesmrtelného zdroje, který se nachází mimo čas a mimo prostor, mimo kauzalitu, mimo jakékoliv logické a pojmové kategorie. Tento zdroj je Absolutno, ze kterého je všechno ostatní odvozeno, samotné kategorie existence a neexistence jsou pouze jeho odvozeniny. Myšlením je naprosto neuchopitelné a nepochopitelné. Z nicoty tohoto Absolutna emanací vyvěrá celá existence. Toto Absolutno je neproniknutelným tajemstvím, a když není žádné ego, pak není ani nikdo, kdo by si otázky po jeho původu kladl. Za životem, nad životem ani pod životem není už vůbec nic. Všechny hranice a rozdíly jsou pouze iluzorní, dokonce i hranice mezi existencí a neexistencí. Krásným symbolem pro tuto realitu je čínský symbol tao, který v sobě slučuje všechny protiklady v jeden úplný a nerozdělitelný celek. Nemá smysl o této realitě vůbec hovořit, nelze to vůbec nikomu sdělit. Nemá smysl kolem ní stavět žádné kostely, nemá smysl se k ní modlit, nemá smysl pátrat po tom, odkud se vzala; ona prostě je a všechno ostatní je z ní odvozeno. Ona musí navždy zůstat tajemstvím, jakákoliv snaha pochopit ji ztroskotá, lidský intelekt do ní nikdy nepronikne. Ale tyto věci se nedají převádět do slov, protože zní jako žvatlání pomatence a pro řešení problémů lidského života nejsou nijak důležité. Naopak je v tom nebezpečí, že se člověk v těch slovech chytí, nebo že se těch slov chytí někdo druhý a vytvoří si z nich iluzi. Proto je lepší se takovým řečem vyhnout a radši je vůbec nepouštět ven.

---

Bůh není něco mystického. On je jednota, která se projevuje za všemi formami a tvary, za všemi projevy a procesy. Tato jednota je ve všem a všude úplná, sama sebou naplněná, sama v sobě blažená. Tato jednota vyvěrá ze sebe sama a v tom vyvěrání vytváří celý hmotný vesmír, celé obrovské stvoření, v němž vytváří iluzi oddělených tvarů a oddělených jednotek vědomí. Aby člověk tuto jednotu a její neustále tvoření spatřil a objevil ji nejen všude kolem sebe, ale taky v sobě, tak musí právě vyjít ze sebe sama, čili zříci se sebe sama. Dokonalé zřeknutí se sebe sama se pozná tak, že už se ničím nechci stát, nic nechci nalézt, ničeho se nechci zmocnocnit, když zemřu celé své minulosti a všem svým plánům do budoucna, všem svým znalostem, postojům a názorům, všem svým majetkům, celé narcistické představě sebe sama. Většina lidí má z něčeho podobného strach, mají strach se zříci sebe sama, protože se obávají vzniklé prázdnoty. Mají strach opustit všechny své problémy, své plány, své strachy, své názory, celé své já, ve kterém jsou tak pevně celý svůj život zakotveni. Tito lidé mají strach to všechno nechat být a skočit do Propasti. Nelze se sebe sama zříct s nějakým motivem, s nějakým určitým cílem – například proto, abych potom našel na druhé straně Boha. Něco takového by nebylo skutečným zřeknutím se, ale pouze nevědomým pokračováním sebe sama v jiné formě, chytrou iluzí našeho já. Od zřeknutí sebe sama tedy nemůžu čekat žádné výsledky, nemůžu skrze něj chtít cokoliv získat, žádnou blaženost, žádnou extázi, žádného Boha, protože jakékoliv získávání čehokoliv stále ještě patří egu, a tedy času. Nemůžu si ani uvědomovat, že teď jsem se něčeho zřekl, a teď čekám, co se bude dít, protože v tom očekávání něčeho a uvědomování si je pořád ještě já, které se něco snaží získat. Já se musím zříct samotné touhy získávat, která je celou podstatou mého ega, a je jedno, zda se jedná o touhu získat nové auto, lásku nebo Boha. Nelze se zříct touhy získávat, abych za to něco jiného získal, protože to by bylo pořád jen pokračováním získávání. Opravdu se musím vzdát všeho a skočit do Propasti a nic od toho nečekat. Je velmi těžké popsat, jak opustit sám sebe, jak se sebe sama zříct bez motivu, a právě to slovo bez motivu je zcela klíčové, protože za každým motivem se skrývá touha něco získat, a tedy onen proces ega vázaný na čas. Zřejmě to nelze učinit bez dokonalé a hluboké znalosti sebe sama, bez hlubokého uvědomování si svých vlastních motivů a celého procesu svého vlastního já, i když to teoreticky není podmínkou. Člověk to musí udělat dobrovolně na základě vlastního rozhodnutí, beze strachu z trestu či bez lákadla odměny. Jen když se dokonale vyprázním od sebe sama, jen když zcela vyjdu ze sebe sama, tak mne může uchopit za ruku cosi jiného, co už nepochází ze mne samého, co není výtvorem mého myšlení. Jen když se zřeknu onoho procesu svého já, který neustále všude kolem sebe vytváří temné mraky, a kterým je touha získávat, tak mohu objevit ono jasné slunce uvnitř své duše, které se současně nachází i ve všech ostatních duších, a které je Jednotou za vší mnohostí. Život bez úsilí je extází, požehnáním. Ego je neustálým úsilím něčeho dosáhnout, něco získat, něčím se stát, ať už se jedná o získávání znalostí, získávání majetků, moci nebo hledání Boha. Jen když člověk přestane cokoliv získávat, cokoliv hledat, po čemkoliv se natahovat, tak je schopen v sobě objevit ono ticho, které je nezbytné k zaslechnutí onoho Nezměrného, tak je schopen v sobě objevit čisté Bytí, které je samo v sobě dokonalé a úplné. Perský mystik Rumí to kdysi velice poeticky vyjádřil následujícími slovy „nech zhasnout jednu hvězdu, abys místo toho nalezl celé nebe poseté hvězdami“

---

Bůh je všechno, co je. Díky němu povstávají všechny jevy z nicoty a do nicoty se opět navrací. Díky němu se otáčí galaxie, díky němu svítí slunce, díky němu kvete tulipán, díky němu plují mraky po obloze, díky němu teď píšu. On je tato energie, která se projevuje všude kolem mne v tisících živých i neživých podobách. On je základ, na kterém všechno ostatní spočívá. I ja jsem jeho malinkou součástí. Spousta lidí v Boha věří, shlukují se v různých organizovaných náboženských systémech a vírách. Spousta lidí Boha hledá, zejména v Indii je to stará tradice – pomocí různých metod a systémů se tam různí lidé poukouší nalézt Boha – pomocí jógy, pomocí meditace, pomocí postění. Na světě existuje mnoho různých představ Boha. Ale je možné vůbec Boha hledat nebo v něj věřit, je možné z něj vůbec učinit objekt svých myšlenek, přání, cílů, tužeb atd? Pokud z Boha učiníme objekt, tak jej vyčleňujeme od ostatních věcí. Boha si nelze představovat, protože každá představa je omezující a svazující, neúplná. Každý představa Boha je podmíněná tím, kdo tu přestavu vytvořil, vychází z jeho podmínění, z jeho minulé zkušenosti, z jeho chytrosti nebo hlouposti. A byť by ta představa byla sebevznešenější, sebechytřejší a sebekrásnější, tak je to jen omezená a de-facto mrtvá, neživá představa. Krišnamurti říkal, že Bůh musí navždy zůstat v neznámu. On nemůže být nikdy poznán, nikdy z něj nemůžeme učinit objekt svého myšlení, nikdy kolem něj nemůžeme organizovat hromadné víry a filosofické systémy, protože on se do žádných mrtvých a omezujících systémů chytit nedá. On musí navždy zůstat neznámem, překvapením, spontánnem. A proto není možno Boha ani hledat, protože člověk může hledat jen to, co zná, tj může hledat pouze svou vlastní vysněnou a podmíněnou představu, od které si slibuje vysvobození od svého utrpení a vyřešení problémů svého vlastního života. V hledání Boha se člověk honí za vlastnímu přeludy, které si sám vytvořil. Boha není možno hledat, Boha je možno nalézt až tehdy, až všechno hledání skončí, až se mysl dostane do spontánního a nevynuceného klidu. Tento klid není možno hledat, protože on se nachází na konci veškerého hledání. Až skončí veškeré hledání, pak může mysl vstoupit do toho, čemu se dá říkat Bůh, a co tu bylo odjakživa. Ukončit veškeré hledání je velmi obtížné, protože člověk se přitom musí ponořit až do nejhlubších hlubin sebe sama a být přitom k sobě dokonale upřímný, musí pochopit, proč vlastně něco neustále hledá a co hledá, musí pochopit svůj strach, svůj pocit méněcennosti, svou nicotu, které stojí v pozadí jeho hledání. Bůh není něco cizího, vnějšího. On je naše vlastní mysl, a proto jej nikdy nevidíme. Hledat svou vlastní mysl je podobné, jako když si pes honí svůj vlastní ocas – nemůže jej nikdy chytit. My zář tohoto Boha zahalujeme iluzí samostatného ega, čeříme ji neustálým hledáním a úsilím, bojem a zápasem. Ego nemůže nikdy dojít naplnění, ono nemůže být nikdy trvale uspokojeno, ono je trvale expanzivní, chce neustále víc a víc. Jakmile uspokojí svou potřebu vlastnění druhých lidí, tak začne chtít víc a víc majetků, pak začne touži po narcistickém uznání a po slávě, bude toužit po zážitcích, zkušenostech, znalostech (i touha zažít mystický zážitek je touha ega) a nakonec začne toužit i po tom, aby si přivlastnilo Boha a pravdu. Toto ego nemůže být nikdy naplněno, nasyceno, protože ono pracuje na principu smyslových pocitů, krátkodobých vzrušení, krátkodobých rozrušení. Nic je nedokáže trvale uspokojit, ono se musí neustále pohybovat a neustále růst, aby mohlo žít. Právě tento pohyb ega a neustálá touha a natahování po víc a víc mu dodávají iluzi života, protože ono je ve skutečnosti prázdné a nicotné, a z této prázdnoty a nicoty v sobě má strach. A Bůh se nachází pod tímto egem. Ego nemůže Boha nikdy najít, ono musí skončit, aby on mohl zazářit. A on má nekonečnou trpělivost, on je jako sup, který čeká na umírající zvíře. Pravda je věčná, bezčasová. To jen ego žije uprostřed času, v iluzi psychologické minulosti a psychologické budoucnosti, v iluzi kontinuity. Pravda nemá žádné trvání, žádnou kontinuity, ona je neustále nová, neustále svěží a neznámá. Rozpustit ego je extrémně obtížné, protože ono je velmi záludné a velmi obratné při vytváření iluzí. Iluze nám nabízí to, co chceme, avšak ne to, co je pravda. A my chceme mnohem raději objevit to, co chceme, aby byla pravda, než to, co doopravdy pravda je. Protože při hledání opravdové pravdy bychom mohli objevit své vlastní pokrytectví, svůj vlastní egoismus, nedostatek citu, lásky, svou vlastní hloupost, svou vlastní bezvýznamnost, malichernost a nicotnost. Mohli bychom objevit své skutečné motivy, proč ve skutečnosti patříme k různým organizovaným náboženstvím a co se ve skutečnosti ukrývá za naším hledáním Boha, mohli bychom objevit, že své bližní ve skutečnosti nemilujeme, ale pouze využíváme. A my takovou pravdu nechceme, my chceme raději pravdu vznešenější, krásnější, a tak si pravdu stavíme oblékáme do krásných šatů a vystavujeme ji na oltář, a pak ji uctíváme. To však není pravda, ale sebeklam. Pravda je to, co je, z okamžiku na okamžik. Vidět pravdu znamená vidět sebe sama přesně takovým, jakým jsem. A to je extrémně obtížné, protože my sebe sama nechceme vidět tak, jací ve skutečnosti jsme, my se na sebe ani nedokážeme podívat, aniž bychom něco vychvalovali a něco odmítali. Avšak jen toto upřímné pátrání je schopno otevřít dveře k pravdě. Dveřmi k pravdě je velmi obtížné projít, protože musíme cestovat velmi na lehko a musíme být připraveni odhodit úplně vše, všechny své představy, všechny své nahromaděné soukromé „pravdy“, všechny své majetky a touhy. Jen úplně nahá duše je schopna těmi dveřmi projít. Jen duše, která se zřekne všeho svého, jen duše, která se dokáže zříct sebe sama. A co je za těmito dveřmi, to už nelze popisovat. Bylo by to jako popisovat svobodu někomu, kdo sedí ve vězení. Nemůžete si cestu skrze tyto dveře vynutit silou své vůle, nemůžete ty dveře nijak rozbít ani překonat. Musíte odhodit úplně všechno, abyste jimi mohli projít, musíte zemřít všemu a být zcela nazí, zcela zranitelní, zcela nevinní.

---

Existuje něco, čeho se nedotkne vůbec nic, žádná smrt a žádné utrpení, žádný změna, žádný zub času. Toto něco je nepojmenovatelné, tao – veškerý řád pochází z tao, věci se díky němu rodí, vyvíjí a umírají.