Spiritual madness

Racionalistické přístupy k etice: Tyto přístupy se snaží nalézt správné chování skrze apel na lidský rozum. Jako příklad lze uvést Immanuela Kanta a jeho kategorický imperativ, který ve své podstatě říká: „nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě“. Lidé však nejsou bytosti racionální, ale spíš emocionální. Veškerá lidská motivace má mimorozumový emocionální základ a rozum jen sekundárně hledá cesty k dosažení emocionálních cílů. Z tohoto důvodu se domnívám, že z rozumu vycházející přístupy k etice jsou nedostatečné. Víra v rozum byla doménou sedumnáctého a osmnáctého století v době osvícenství a díky oběma světovým válkám byla silně otřesena.

Náboženský pohled na etiku: Většina náboženství předpokládá existenci Bohem daných morálních zákonů, které je třeba dodržovat, aby se člověk mohl přibližit Bohu. V tomto příspěvku se nechci pouštět do diskuze, zda bohové stvořili člověka a mravní zákony, nebo zda člověk stvořil bohy i s jejich zákony, nebo zda existuje duše, která v sobě obsahuje mravní zákon a svobodu volit mezi dobrem a zlem.

Psychoanalytický přístup k etice: Klasická Freudova psychoanalýza předpokládá, že lidská etika je zakotvena v určité psychické instanci zvané superego. Toto tzv. superego se řídí principem dokonalosti, „chce“ být dokonalé z hlediska společnosti, působí vědomě i nevědomě, obsahuje naše ideály, duchovní cíle, náš cit pro to, co je dobro a co zlo, naši etiku a morálku. Vzniká působením výchovy, neboli okolí, které na nás má vliv a snaží se nás civilizovat do standardů společnosti, ve které vyrůstáme. Je naší zažitou vnitřní morálkou, neboli svědomím. Toto svědomí nás trestá pocity viny, pokud se chováme “špatně”, jako například při nevěře v manželství. Stojí v opozici k tzv. id, které představuje pudovou stránku naší osobnosti. Supergo se snaží jednat v souladu se společensky akceptovanou morálkou, kdežto id pudově touží po okamžitém uspokojení, a naše ego stojí mezi nimi a musí hledat kompromis. Freudova mechanistická teorie svědomí předpokládá, že veškeré svědomí člověka pochází od okolní společnosti, že je tvořeno rigidními internalizovanými normami, příkazy a zákazy, ideály. Přinejmenším pro určitou část toho, čemu říkáme svědomí, to bezpochyby platí. Jako příklad lze uvést výčitky svědomí věřícího člověka, který se prohřešil proti tabu své víry. Jelikož lidé nevěřící podobné výčitky nemají, lze z toho usuzovat, že podmínkou těchto výčitek je náboženská víra. A náboženskou víru člověk přejímá skrze výchovu v určitém prostředí, zcela určitě nepředstavuje nic vrozeného. Mají však všechny části svědomí vnější původ nebo existují i komponenty svědomí, které mají instinktivní původ? Nejedná se jen o filosofickou otázku, zda je náklonnost k dobru vrozená či získaná, jedná se i o otázku psychologickou. Jak je to například se soucitem? Soucit představuje spontánní emoci spoluúčasti, která pravděpodobně není výsledkem společenského podmínění. Na částečně vrozený původ svědomí ukazuje i nápadná podobnost etických systémů různých kultur po celé planetě.

Můj vlastní pohled na etiku:

Já věřím, že přirozeným a spontánním stavem lidské duše je dobro, a že zlo a náklonnost ke zlu představují patologie a poruchy lidské mysli. Původ dobra je ve štěstí, lásce, soucitu a vnímavosti, původ zla v psychických traumatizacích. Jednou větou by se podstata zla dala shrnout následovně: lidé zraňují, protože jsou sami zranění nebo protože jsou necitliví nebo mají strach. Závist, ctižádost, násilí, agrese, snaha ublížit – všechny tyto negativní stavy představují obranné mechanismy proti vlastní nejistotě, pocitům méněcennosti a vnitřním zraněním. Šťastný člověk nemá potřebu závidět, neublížený člověk nemá potřebu ubližovat.

Jsem přesvědčen, že etické chování nelze člověku vnutit a nelze jej vyvolat ani apelem na rozum. Pravá morálka a etika nevzniká skrze strach z trestu, skrze zákazy a příkazy určující, jaké je správné chování a jaké je špatné chování. Etické chování je něco, co člověk zcela spontánně a přirozeně cítí a co vychází spontánně z něho samého. Proč jsou někteří lidé přirozeně etičtí, slušní, čestní a jiní nemají ponětí, co to etika je? Jsem přesvědčen, že přirozená etika velmi úzce souvisí s vnímavostí a senzitivitou vůčí světu, se schopností empatie a se schopností vnímat krásu.

Vnímavost vůči kráse světa kolem je dle mého názoru jednou z hlavních podmínek přirozené etiky. Člověk, který není schopen vnímat krásu přírody, krásu hlemýždě, krásu ptáka, krásu květin a stromů, oblohy, krásu celé země, nemá žádný základ pro přirozenou etiku a takový člověk není schopen být vnímavý ani k lidem kolem, soucítit s bolestí a utrpením druhých a radovat se z radosti druhých. Senzitivita vůči světu je dle mého tím hlavním faktorem etického chování. Pokud člověk vnímá krásu něčeho, tak v něm zcela přirozeně vzniká přání to neničit, neubližovat. Jsem přesvědčen, že přirozená etika je součástí každého duševně zdravého vyvinutého jedince, všechny ostatní případy představují více či méně vyjádřené formy psychopatologie. Bohužel část lidí není dostatečně vnímavá a určitá část je dokonce vysloveně destruktivní a patologická. I Freud si byl tohoto faktu vědom, a proto ve svých pozdních letech postuloval existenci pudu k životu (libido) a pudu k smrti (destrudo). Existenci pudu smrti postulovat po svých zkušenostech s druhou světovou válkou. Ještě lépe to vyjádřil Erich Fromm, který rozdělil lidi na jedince s afinitou k životu a na nekrofilní destruktivní typy s afinitou k smrti. Typickým příkladem prvního typu člověka, jehož celá etika byla založena na úctě a lásce k životu, byl Albert Schweitzer. Typickým příkladem druhého člověka, jehož celý přístup k životu byl založen na nekrofilních destruktivních sklonech byl třeba Adolf Hitler. Obávám se, že nekrofilních destruktivních lidí je v naší společnosti poměrně dost a jejich počet s postupujícím odcizením stále přibývá. Lidé jsou čím dál méně vnímaví, číl dál více odcizení, izolovaní, vykořenění. Neustále narůstající počet duševních chorob, neuróz, psychóz, depresí, pocitu ztráty životního smyslu, pocitů vnitřní prázdnoty, sebevražd. Na druhé straně lze pozorovat velkou agresivitu, bezohlednost, ideologickou zaslepenost, povrchní a na konzum orientovaný způsob života, uctívání úspěchu, ctižádosti, soupeření, nesnášenlivosti. Co se to s lidmi stalo? Jakoby ztratili tu jedinou věc, na které v životě doopravdy záleží. Někdy si myslím, že nárust počtu duševních chorob je jen symptomem nemoci celé společnosti, jakoby se celá společnost nacházela uprostřed hluboké duchovní krize, ve které došlo k rozpadu hodnot. Nemocní lidé vytváří nemocnou společnost a nemocná společnost produkuje nemocné lidi a my všichni jsme tak chyceni v neřešitelném circulus vitiosus.

     Náboženství se snaží předstírat, že na ten duchovní úpadek znají lék a že ta krize je vyvolána materialismem. Skutečnost je taková, že současná náboženství jsou součástí toho úpadku. Pro mne je pravé náboženství založeno na úctě k životu ve všech jeho projevech, na přirozené etice, ne na dogmatech a rituálech. Avšak my lidé jsme si vytvořili úplně jiná náboženství, vytvořili jsme si své vlastní bohy, vytesali jsme si jejich podoby ze svých vlastních myšlenek, ze svých vlastních představ, a těmto krystalickým vlastním představám se pak modlíme. Ti naši bohové jsou stejně malí jako jsme my sami a věřící lidé nejsou morálnější ani duchovnější.