Jdi na obsah Jdi na menu
 


Exkurze ve pekle

23. 12. 2009

Obrazek

Rozhodl  jsem  se  zde  vylíčit  podivuhodný  příběh,  příběh

natolik podivuhodný, že se zdá až neskutečným. A přece se stal...

 

    Masivními  dveřmi,  rozšklebenou   trhlinou  v  časoprostoru,

branou na věčnost jsem s  bušícím srdcem vstoupil do Neznáma. Byl

jsem  nervózní a  zebaly mne  ruce. Svíravý  pocit úzkosti  se mi

uhnízdil  v   žaludku.  Již  jsem  však   nemohl  couvnout,  bylo

pozdě...Ocitl jsem se ve tmě a oči se ještě nestačili adaptovt na

okolní  temnotu,  když  jsem  se  počal  propadat.  Okolní vzduch

zhoustl  a sama  realita jakoby   se stala  těžší, reálnější  a v

tupých  pravidelných  pulsech  dorážela  na  mou  vyděšenou mysl.

Trochu jsem se uklidnil a  poddal se tomu monotónnímu rytmu. Bylo

to jako teplý příliv, který ze mne po chvilce vyplavil i poslední

zbytky úzkosti a pomohl mi  se alespoň trochu soustředit. Všechno

jsem teď počal vnímat živěji a  jaksi s klidem, všechno bylo tak,

jak    být.  Cítil  jsem  klidný  pravidelný  tep svého srdce a

pulsování svých tepen, rozvádějících krev po mém uvolněném těle a

současně jsem  si uvědomoval obrovskou spoustu  detailů, které mi

dříve unikaly. Všímal  jsem si vzorů na kobercích  a drobných rýh

ve stěnách, pozoroval jsem pavoučka,  jak si u stropu spřádá svou

síť, pociťoval jsem každou velejemnou  vibraci v čase i prostoru.

V ten moment jsem měl snad tisíce smyslů a všemi těmi smysly jsem

vnímal svět kolem sebe. Nesoustředil jsem se na nějakou konkrétní

věc, a  přece jsem věděl  o všech. Vše  se zdálo být  v naprostém

souladu, vše  mělo svůj klidný  řád a vůbec  se mi nechtělo  něco

měnit, svět  byl perfektní. Čas jakoby  zamrzl. Stačilo nechat se

nést....byl to však jen zdánlivý klid, klid před bouří, jako když

příroda ustrne před zemětřesením.

    Aniž bych  to zpozoroval, udála  se změna, náhle.  Začalo mne

polévat  horko a  hučet v  uších, zřetelně  jsem slyšel tlak krve

rozlévající se v  mém mozku. Klid a harmonie  byly tytam. Jediné,

co  si pamatuji,  bylo, že  jsem velice  živě počal vnímat barvy.

Všechny byly mnohem živější a  jasnější. Celé spektrum jako blesk

každou sekundou dopadalo na mou  sítnici a v mém vědomí vytvářelo

pestrý odraz reality. Červená se  mi vpíjela do mozku jako ohnivá

žhnoucí kola. Modrá se rozprskávala  do tisíce odstínů a odrážela

v sobě  azur mořských  vod stejně  jako chladnou  temnotu večerní

oblohy.  Vše bylo  neuvěřitelně živé  a hýřilo  ohromnou spoustou

energie.

    V ten  okamžik mnou jako  ledový blesk projela  myšlenka a na

několik příštích  minut se mi  pevně uhnízdila v  srdci. Pochopil

jsem rozdíl mezi tím, co je slovo a co realita. Kdo mi zaručí, že

ta  červená, která  v ten  moment tak  dráždila mé smysly, vypadá

stejně i  pro jiné lidi?  Co když někdo  tu červenou vnímá  třeba

zeleně? Jediné, co bylo společné, bylo slovo červená - bezobsažný

pojem, jež nabývá svého obsahu  až ve vědomí každého jednotlivce.

Co to  znamenalo? To znamenalo Babylon,  chaos, spousty zmatených

lidiček snažících se domluvit, ale přitom mluvících každý o úplně

něčem  jiném.    úzkost  mne  z  toho  přešla. Copak jsme každý

odsouzen  k  věčné  subjektivitě,  k  věčné  samotě, bez možnosti

podělit se o svůj dojem s  kýmkoliv? Jak úžasně bohatý je duševní

život. Na  statisíce vjemů, drobných  nálead a pocitů  se nustále

střídají ve věčné hře vědomí - a  to všechno pro nic? Jen pro me?

Bez  možnosti  otevřít  se  světu?  V  ten  okamžik  jsem zoufale

potřeboval něco skutečného, něco  objektivního, čeho bych se mohl

zachytit.  Absolutní  realita,  která  pro  mne  dřív  bývala tak

samozřejmá, se proměnila v  tekoucí bahno subjektivních existencí

a pohledů. Každý má svůj pohled, svou pravdu, svou verzi reality.

Zvířata,  rostliny,  každý  atom  ve  vesmíru  existuje  ve  svém

vlastním prostoru a čase a vnímá jen svůj úsek reality a je v něm

uvězněn. Zoufale jsem potřeboval záchranu.

    Události postupně  začaly nabírat spád. Jak  jsem se propadal

stále hlouběji a hlouběji, přestal  jsem pomalu vnímat své okolí.

Čas  jakoby  se  teď  naopak  zrychlil  a  svištěl kolem mne jako

vichřice. Řítil  jsem se obrovskou  rychlostí neznámo kam.  Nebyl

jsem  schopen sledovat  ani tok  svých myšlenek,  byl jsem  nesen

dravým proudem.  Obrazy a myšlenky  se točily a  vířily závratnou

rychlostí a já jsem se ocitl  v jejich víru - uprostřed ohromného

Malströmu, který  mne strhával do  svého středu. Celá  realita se

deformovala. Kroutila se a svíjela. V hlavě mi blikaly barvy jako

stroboskop,  zvuky  jsem  vnímal  jakoby  zdálky  a  ještě k tomu

podivně. Slyšel  jsem jakésí kuňkání  a kňourání a  kvílení. Před

očima  se  mi  objevovaly  jakési  podivné  vzory,  které  v sobě

obsahovaly  jakousi  zvláštní  geometrii.   Nebyla  to  však  ona

jednoduchá  geometrie úseček  a čtverců  jakou známe  ze školních

lavic,  mnohem  spíš  připomínala  geometrii fraktálních obrazců,

kterou známe z monitorů počítače.  V neustálé dynamické hře se mi

před  očima převalovaly  vize perských  koberců a  vzorů na nich,

různě  se proplétajících  květin a  ornamentů. Přísné matematické

obrazce se neustále přelévaly, přetékali, prolínaly a proměňovaly

v mém zorném poli. Bylo to  úchvatné. Moderní abstraktní umění se

může jít zahrabat. Podíval jsem se na svou ruku, byla celá zelena

a fosforeskovala  a   na  pokožce  mi   přejížděly  fialové  čáry

připomínající vrstevnice na mapě.

    Ocitl jsem se  ve středu toho víru. Svět  tam kdesi nahoře mi

teď připadal neskutečně vzdálený a  nereálný. Zdálo se mi, jakoby

to všechno bylo strašně dávno. Celý lidský život se mi jevil jako

trnitá  cesta   slzavým  údolím,  které   bylo  plné  nešťastných

dvounohých tvorů, kteří vyplňovali  prázdnotu a nesmyslnost svého

života spoustou  směšně důležitých činností.  Jakoby mi někdo  na

srdce  nalepil  filtr  propouštějící   do  mého  vědomí  je  samé

neštěstí, smutek, hřích a smrt.

    Sitauce počínala být nesnesitelnou. Cožpak jsem věčně uvězněn

uvnitř své  temné lebky se spoustou  zoufalých myšlenek, do které

proniká jen  odraz vnější nesmyslné  reality. I sluneční  paprsky

lámající se  o mé řasy působily  jaksi chorobně a dráždily  mne v

mozku.  Mé ego  se s  hrozným řevem  a šklebením  počínalo pomalu

hroutit do sebe.

    Ocitl jsem  se v jakési  kosmické žumpě, kde  mé vědomí téměř

umrtvoval  nesnesitelný  puch  sraček  a  hoven  celého  vesmíru.

Mohutným otvorem ve stropě se  jako vodopád řítily neustále další

a další  svinstva a  padaly přímo  na mou  hlavu. Byly  to výkaly

lidské  psychiky.  Hovna   lidského  egoismu.  Všechna  nenávist,

sobectví a závist  se na mne řítily v  mohutném proudu a hrozilo,

že se  v tom utopím. Počínal  jsem být šílený utpením.  Za to vše

jsem  mohl já.  Měl jsem  na tom  svůj podíl.  Byl jsem lepší než

ostatní, žil jsem líp? Nebyl. Tvrzení, že ostatní taky, nejen já,

přilévalo jen  oheň do ohně.  Byly to poslední  křečovité záškuby

mého  ega.      se  cukalo  a  zmítalo  a  uskakovalo  jako v

rozškvařeném  oleji. Bralo  na sebe  nejodpornější a  nejpodlejší

podoby  jaké  se  ani  nehodí   líčit,    nakonec  se  strašným

nelidským skřekem  v poslední agónii  zmizelo. A žumpa  zmizela s

ním.

    Najednou jsem se cítil osvobozen  z tíže tohoto světa a svých

hříchů. Rozplýval  jsem se v širém  oceánu extatické radosti. Byl

jsem jitřní  oblohou a hřejivé  paprsky slunce osvětlovaly  čirou

modř  mé duše  a odrážely   se od  průzračné hladiny  oceánu mého

klidného bytí. Byl jsem zpěvem ptáka i vůní divoké růže, byl jsem

jarním  deštěm  i  polibkem,  rozvetlou  loukou, duhou...byl jsem

kosmickým dítětem a své malinké ručky  a nožky jsem tiskl k hrudi

a rozplýval  se  mezi  souhvězdími.    staré    zahynulo, ale

zrodilo se nové,  svěží a to za tu trochu  bolesti stálo. My lidé

myslíme  a  žijeme  strašně  povrchně  a  přitom  chceme prožívat

hloubku. Svět  je plný nádhery  a život je  snadný, jen my  si ho

komlikujeme. Jediné, co stojí mezi mnou a bohem jsem já sám.

Obrazek