Think on these things
Nevím, zda jste si při svých procházkách všimli dlouhé úzké louže na břehu řeky. Museli ji vyhloubit nějací rybáři, není spojena s řekou. Proud řeky je silný, hluboký a široký, ale tato louže je zanesena kalem, protože není propojena s životem řeky a nejsou v ní žádné ryby. Je to stagnující louže, a hluboká řeka, plná života a síly, rychle proudí vedle ní.
Nepřipadají vám lidské bytosti právě takové? Vyhloubí si pro sebe svou vlastní malou louži odříznutou od rychlého proudu života; a v té malé louži stagnují a umírají; a tuto stagnaci, toto zahnívání nazýváme existencí. Všichni toužíme po nějakém stavu stálosti, chceme, aby určité touhy vydržely do nekonečna, chceme, aby požitky nikdy nekončily. Vyhloubíme si malou noru a opevníme se v ní se svými rodinami, se svými ambicemi, se svou kulturou, se svými strachy, svými bohy, svými rozličnými formami uctívání, a v té noře také umíráme a život necháme míjet kolem sebe – onen život, který je věčně nestálý, neustále proměnlivý, který je tak rychlý, který má takové nezměrné hlubiny, takovou mimořádnou sílu a krásu.
Všimli jste si někdy, že když se tiše posadíte na břehu řeky, tak můžete zaslechnout její zpěv – šplouchání vody, hlas pádícího proudu? Vždy je tam pocit toku a pohybu, neobyčejného pohybu směrem k širšímu a hlubšímu. Avšak v té malé louži není vůbec žádný tok, její vody jsou stojaté a stagnující. A pokud se rozhlédnete kolem, tak spatříte, že právě po tom většina z nás touží: po malých stojatých a stagnujících loužích vzdálených od proudu života. Říkáme, že ta malá louže naší existence je správná, a vymysleli jsme si filosofie, abychom ji ospravedlnili; pro její podporu jsme si vybudovali různé společenské, ekonomické a náboženské teorie, a nechceme v té louži být rušeni. Víte, to, co všichni hledáme, je pocit něčeho stálého. Víte však, co to znamená, pokud člověk hledá něco stálého? Znamená to chtít, aby požitky pokračovaly do nekonečna, a chtít, aby to, co je nepříjemné, skončilo co možná nejdříve. Chceme, aby se jméno, které nosíme, stalo slavným, a aby pokračovalo skrze rodinu či skrze majetek. Chceme pocit něčeho stálého ve svých vztazích, ve svých činech, avšak to všechno znamená, že hledáme trvalý a nepřetržitý život ve stagnující louži; nechceme, aby se tam uskutečnily změny, a tak si budujeme společnost, která nám garantuje stálost v majetcích, ve jménu, ve slávě.
Avšak víte, život takový vůbec není; život v sobě nemá nic stálého. Všechny věci jsou tak nestálé jako listy, které opadají ze stromů; nic nepřetrvá; vždy a všude existuje změna a smrt. Pozorovali jste někdy nahý strom tyčící se proti obloze, jak je krásný? Všechny jeho větve se ostře rýsují proti obloze a v jeho nahotě se nachází báseň, je v ní zpěv. Už ztratil všechny své listy a čeká na jaro. A když jaro přijde, tak ten strom opět zaplní hudbou mnoha listů, které ve svém podzimu zase opadnou a budou odváty pryč; a právě takový je způsob života.
My však nic takového nechceme. My lpíme na svých dětech, na svých tradicích, na své společnosti, na svých jménech a na svých malých ctnostech, protože toužíme po něčem trvalém; a proto máme taky strach zemřít. Máme strach, že ztratíme věci, které známe. Ale život není takový, jakým bychom chtěli, aby byl; život není vůbec stálý. Ptáci umírají, sníh odtává, stromy jsou pokáceny nebo zničeny bouřemi atd. My však toužíme po všem, co nám poskytne uspokojivý pocit něčeho stálého, chceme, aby přetrvalo naše společenské postavení, naše autorita, kterou máme nad druhými lidmi. Odmítáme život přijmout takovým, jakým skutečně je.
Skutečnost je taková, že život je jako řeka: neustále se žene kupředu, neustále hledá, pátrá, tlačí se, vylévá se ze svých břehů a svými vodami proniká do každé skulinky a škvíry. Jenže naše mysl nepřipustí, aby se jí něco takového stalo. Mysl vnímá, že je nebezpečné a riskantní žít ve stavu nestálosti, nejistoty, a tak si kolem sebe staví hradby: hradby tradic, organizovaných náboženství, politických a společenských teorií. Rodina, jméno, majetky, naše malé ctnosti, které jsme si vypěstovaly – toto všechno se nachází uvnitř těchto hradeb a pryč od života. Život je v neustálém proudu, věčně nestálý a neustále se pokouší proniknout a strhnout tyto hradby, za nimiž se nachází zmatek a utrpení. Všichni bohové uvnitř těchto hradeb jsou falešní bohové a jejich písma a filosofie nemají žádný význam, protože život se nachází nad nimi.
Avšak mysl, která nemá žádné hradby, která není zatížena tím, co získala, co nahromadila, svýma vlastníma znalostma, mysl, která žije bezčasově, bez jistot – pro takovou mysl je život pozoruhodnou a mimořádnou věcí. Taková mysl je životem samotným, protože život nemá žádný pevný bod. Avšak většina z nás touží po pevném bodu; chceme svůj malý dům, své jméno, postavení, a říkáme, že tyto věci jsou velmi důležité. Vyžadujeme něco stálého a na tomto požadavku jsme vybudovali celou svou kulturu, vymysleli jsme si bohy, kteří nejsou vůbec žádnými bohy, ale pouhými projekcemi našich vlastních přání.
Mysl, která hledá něco stálého, začne brzy stagnovat; jako ta louže podél řeky, brzy se zaplní korupcí a rozkladem. Pouze mysl, která kolem sebe nemá žádné hradby, žádné bašty, žádné překážky, žádné pevné body, pouze mysl, která se plně pohybuje se životem, která se bezčasově dere kupředu, hledá a pátrá – jen taková mysl může být šťastná, věčně obnovená, protože je sama v sobě tvůrčí.
Rozumíte tomu, o čem mluvím? Měli byste, protože toto všechno je součástí správné výchovy, a když to pochopíte, tak se promění celý váš život a všechny vaše vztahy se světem, s vaším sousedem, s manželkou či manželem začnou mít zcela jiný význam. Pak se přestanete snažit nalézt naplnění skrze cokoliv, protože budete vnímat, že honba za naplněním jen otvírá dveře utrpení a bolesti. A z toho důvodu byste se na toto všechno měli ptát svých učitelů a mluvit o tom mezi sebou navzájem. Pokud to pochopíte, tak začnete chápat tu nesmírnou pravdu toho, čím je život, a v tom pochopení bude obrovská krása a láska, vzkvétání dobra. Avšak snahy a úsilí mysli, která hledá louži jistot, stálosti, mohou vést jen k temnotě a korupci. Jakmile se v té louži mysl jednou zabydlí, tak má strach z ní vyjít ven a hledat a zkoumat; avšak pravda, Bůh, realita či tomu říkejte, jak chcete, se nachází mimo tuto louži.
Víte, co je to náboženství? Náboženství není chvalozpěv, není to praktikování puja, ani žádný jiný druh rituálu, nenachází se v uctívání plechovkových bohů a kamenných obrazů, nenachází se v chrámech ani kostelech, nenachází se v čtení Bible ani v čtení Bhagavadgíty, nenachází se v opakování posvátných jmen ani v následování jakýchkoliv jiných pověr vymyšlených člověkem. Nic z toho není náboženství.
Náboženství je pocitem dobra, oné lásky, která je jako řeka a která žije a nachází se ve věčném pohybu. V tom stavu objevíte, že přijde okamžik, kdy přestane existovat jakékoliv hledání; a toto skončení hledání bude počátkem něčeho zcela jiného. Skutečné náboženství je hledáním Boha, pravdy, pocitu úplného dobra uvnitř sebe sama – ne snahou pěstovat dobro nebo skromnost, ale hledáním něčeho, co se nachází nad všemi výmysly a triky mysli, a to znamená cítit to něco, žít s tím, být tím – toto je opravdové náboženství. Ale to můžete uskutečnit jen tehdy, když opustíte tu svou malou louži, kterou jste si pro sebe vyhloubili, a když vyjdete ven do otevřené řeky života. Pak život sám nalezne svůj mimořádný způsob, jak se o vás postarat, protože z vaší strany už nebude existovat žádné starání se. Život vás odnese, kam bude chtít, protože vy budete jeho součástí; pak už nebude existovat žádný problém jistot, toho, co řeknou nebo neřeknou druzí lidé, a v tom spočívá krása života.
Otázka: Jaká je příčina toho, že se bojíme smrti?
Krišnamurti: Myslíš si, že list, který padá na zem, se bojí smrti? Myslíš si, že pták žije ve strachu ze smrti? Vypořádá se se smrtí, až smrt přijde; ale jinak se o smrt nestará, je příliš zaneprázdněn samotným životem, chytáním hmyzu, stavbou hnízda, zpěvem písní, létáním pro samotnou radost z létání. Pozorovali jste někdy ptáky vznášející se vysoko na obloze, jak se bez jediného máchnutí svých křídel nechávají unášet větrem? Jak nekonečně si dokáží užívat sebe sama! Nestarají se o smrt. Pokud smrt přijde, tak to bude v pořádku, oni skončí. Nestarají se o to, co se stane; žijí z okamžiku na okamžik, nebo ne? Jen my lidské bytosti se neustále zabýváme smrtí – protože ve skutečnosti nežijeme. Naše potíže je ta, že my umíráme, my nežijeme. Staří lidé se nachází nad hrobem a mladí nejsou příliš daleko za nimi.
Víte, toto neustálé zabývání se smrtí existuje proto, že máme strach ztratit to, co známe, věci, které jsme nahromadili. Máme strach ztratit ženu či muže, dítě nebo přítele; máme strach ztratit to, co jsme se naučili, co jsme nahromadili. Kdybychom si s sebou mohli odnést všechny věci, které jsme nahromadili – své přátele, své majetky, své ctnosti, svůj charakter – pak bychom se smrti nebáli, nebo ano? A proto si vymýšlíme různé teorie o smrti a o posmrtném životě. Ale fakt je takový, že smrt znamená konec, a většina z nás tomuto faktu není ochotna čelit. My nechceme opustit to, co známe; to, co v nás vytváří strach, není neznámo, ale naše lpění na tom, co známe. Neznámo nemůže být spatřeno skrze to, co známe. Avšak mysl, která je vytvořena z toho, co zná, říká: „já zaniknu“, a proto má strach.
Pokud dokážete žít z okamžiku na okamžik a nestarat se o budoucnost, pokud dokážete žít bez myšlenky na zítřek – to však neznamená pouhou povrchnost zabývání se dneškem; pokud si dokážete uvědomit celý proces známého a dokážete se tohoto známého zříci, dokážete ho zcela opustit, pak objevíte, že se odehraje úžasná věc. Zkuste to na jeden den – dejte stranou vše, co znáte, zapomeňte na to, a jen pozorujte, co se stane. Nepřenášejte si své starosti ze dne na den, z hodiny na hodinu, z okamžiku na okamžik; nechte je všechny odplynout, a spatříte, že z této svobody povstane mimořádný život, který v sobě bude obsahovat jak žití, tak umírání. Smrt je pouhým koncem něčeho, a v samotném tom konci se nachází obnova.
Otázka: Říká se, že pravda je v každém z nás trvalá a bezčasová, avšak pokud jsou naše životy pomíjivé, jak by v nás mohla být pravda?
Krišnamurti: Víte, my sami jsme z pravdy učinili něco trvalého. A je pravda trvalá? Pokud ano, tak se nachází uvnitř pole času. Říct o něčem, že je to trvalé, vyžaduje, aby to něco pokračovalo, aby to mělo kontinuitu; a to, co má kontinuitu, není pravda. A právě to je krása pravdy: musí být objevována z okamžiku na okamžik a ne uchovávána ve vzpomínkách. Vzpomínka na pravdu je mrtvá věc. Pravda musí být objevována z okamžiku na okamžik, protože žije, je živá a není nikdy dvakrát tatáž; a přesto pokaždé, když ji objevíte, tak je tatáž.
Důležité je to, aby si člověk o pravdě nedělal žádné teorie, aby neříkal, že pravda je trvalá v každém z nás a podobné věci – to jsou výmysly starců, kteří se bojí jak smrti, tak života. Všechny tyto báječné teorie – že pravda je trvalá, a že nemusíte mít žádný strach, protože v sobě máte nesmrtelnou duši atd. – byly vymyšleny vystrašenými lidmi, jejichž mysli jsou v rozkladu a jejichž filosofie nemají žádnou hodnotu. Skutečnost je taková, že pravda je život sám, a život nemá nic trvalého. Život je třeba objevovat z okamžiku na okamžik, ze dne na den; on musí být objevován, nelze jej považovat za předem daný a zaručený. Pokud budete považovat za dané a zaručené, že znáte život, tak nebudete žít. Jídlo třikrát denně, oblečení, bydlení, sex, vaše práce, vaše zábavy a váš proces myšlení – tento hloupý a opakující se proces není životem. Život je něco, co je třeba objevovat; a nemůžete jej objevovat, dokud neztratíte a nenecháte odejít všechny věci, které jste našli. Experimentujte s tím, co říkám. Dejte stranou všechny své filosofie, svá náboženství, své zvyky, svá rasová tabu a všechny ty další věci, protože ony nejsou životem. Pokud budete v těchto věcech chyceni, tak život nikdy neobjevíte; a funkcí správné výchovy by mělo být, aby vám neustále pomáhala objevovat život.
Člověk, který říká, že ví, je již mrtvý. Avšak člověk, který říká „já nevím“, který neustále objevuje, nalézá, který nehledá žádný cíl, nemyslí v rámci dosahování či stávání se – takový člověk žije a takové žití je pravdou.
Otázka: Mohu si vytvořit nějakou představu o dokonalosti?
Krišnamurti: To pravděpodobně můžeš. Představu dokonalosti si vytvoříš spekulováním, vymýšlením, promítáním představ, říkáním „toto je ošklivé a toto je dokonalé“. Avšak tvá představa o dokonalosti, stejně jako tvá představa o Bohu, nemá žádný význam. Dokonalost je něco, co lze prožít jen uprostřed okamžiku, který nebyl nijak předem promyšlen, a ten okamžik nemá žádné trvání; dokonalost proto nelze vymyslet, ani nelze nelézt způsob, jak ji učinit trvalou. Pouze mysl, která je velmi tichá a která si nevytváří a nepromítá žádné představy, může poznat okamžik dokonalosti, okamžik, který je úplný.
Otázka: Proč se toužíme pomstít tomu, kdo nám ublížil. Proč mu chceme na oplátku taky ublížit?
Krišnamurti: Není to instinktivní reakce zděděná od zvířat, reakce v důsledku boje o přežití? Avšak inteligentní mysl, mysl, která je probuzená a která je vzhůru, která o tom všem velmi hluboce přemýšlela, v sobě necítí žádnou touhu vrátit úder – ne proto, že se snaží pěstovat nějakou ctnost nebo odpouštění, ale protože vidí, že vracení úderů je hloupé a že nemá vůbec žádný smysl. Avšak víte, to vyžaduje meditaci.
Otázka: Rád si dělám legraci z druhých, ale sám se zlobím, když si někdo dělá legraci ze mě.
Krišnamurti: Obávám se, že u starších lidí je to to samé. Většina z nás ráda využívá druhé, ale nelíbí se nám, když někdo naoplátku využívá nás. Chtít ublížit druhým nebo si dělat legraci z druhých je stavem nepříčetnosti, či ne? Toto chtění pochází ze života, který je sebestředný. Ani ty, ani tvůj kolega nemáte rádi, když si z vás někdo dělá legraci, tak proč s tím provokováním oba nepřestanete? A takový je význam toho být příčetný.
Otázka: Co je dílem člověka na této zemi?
Krišnamurti: Co myslíš, že to je? Je to studování, skládání zkoušek, sehnání zaměstnání a vykonávání toho zaměstnání až do konce života? Je to chození do chrámu, připojování se k různým skupinám a zahajování rozličných reforem? Je dílem člověka vraždit zvířata pro svou potravu? Je dílem člověka budovat mosty, aby po nich mohl přejet vlak, kopat studny v pusté krajině bez vody, nalézat ropu, slézat hory, dobývat zemi a vzduch, psát básně, malovat, milovat, nenávidět? Je toto všechno dílem člověka? Budování civilizací, které se po několika staletích zhroutí, rozpoutávání válek, vytváření Bohů v obrazu svém, vraždění lidí ve jménu náboženství nebo Státu, mluvení o míru a bratrství, zatímco si pro sebe usurpujeme moc a jsme k druhým bezohlední – toto všechno činí člověk všude kolem nás, nebo ne? A je toto pravým dílem člověka?
Sami můžete spatřit, že všechno takové lidské dílo vede jen k ničení a utrpení, k chaosu a zoufalství. Nesmírný přepych existuje hned vedle extrémní chudoby; nemoci a hladomory existují spolu s ledničkami a tryskovými letadly. Toto všechno je dílem člověka; a když to všechno spatříte, nezeptáte se sami sebe: „A to je vše? Neexistuje něco jiného, co by bylo opravdickým dílem člověka?“. Pokud bychom dokázali objevit, jaké je opravdické dílo člověka, pak by trysková letadla, automatické pračky, mosty, hotely a všechny věci získaly zcela jiný význam; pokud však neobjevíme, co je opravdovým dílem člověka, pak pouhé oddávání se reformám a pouhé přestavování toho, co člověk již jednou učinil, nepovede vůbec nikam.
Takže co je opravdickým dílem člověka? Pravým dílem člověka je dozajista objevovat pravdu, objevovat Boha; je to láska a ne být chycen ve svých vlastních a do sebe sama uzavřených činnostech. V samotném objevování toho, co je pravda, se nachází láska, a tato láska ve vztahu jednoho člověka k druhému by vytvořila úplně jinou civilizaci, nový svět.
Otázka: Proč uctíváme Boha?
Krišnamurti: Bojím se, že Boha neuctíváme. Nesmějte se. Víte, my Boha nemilujeme; kdybychom Boha milovali, tak by neexistovala tato věc, které říkáme uctívání. Uctíváme Boha, protože se jej bojíme; v našich srdcích je strach a ne láska. Chrámy, puja, posvátný růženec – tyto věci nejsou Bůh, jsou to pouhé výtvory lidské marnivosti a strachu. Boha uctívají jen ti, kteří nejsou šťastní a kteří mají strach. Ti, kteří jsou bohatí, kteří mají dobré postavení a autoritu, nejsou šťastní lidé. Ctižádostivý člověk je tou nejnešťastnější lidskou bytostí. Štěstí vznikne až tehdy, až se od toho všeho osvobodíte – a pak už nebudete Boha uctívat. Do chrámů se slézají ti, kteří trpí, kteří jsou mučeni a kteří si zoufají; kdyby však odložili toto své tzv. uctívání a místo toho pochopili své utrpení, pak by se z nich stali šťastní muži a ženy, protože by objevili, co je to pravda, co je to Bůh.
